Historie polní kuše


Martina Kaszonyiová

Od 11. stol po 500 let byla kuše významnou střelnou zbraní, která na evropských válčištích nahrazovala starší vynález východních jezdeckých národů - luk. Používala se zejména k obraně opevněných objektů, lodí i pozemních armád. Kuše (samostříl) se od luku liší tím, že její lučiště je kratší a silnější navíc příčně upevněno k soše (předobraz pažby ručních palných zbraní). Socha umožňovala lepší zacílení a tím větší přesnost. Dále je kuše vybavena spouštěcím mechanizmem, což udržuje tětivu v napjatém stavu (okamžitý výstřel).

Kuše zřejmě vznikla nezávisle v Řecku a v Číně. V Řecku přibližně kolem r. 400 vynalezli vrhací stroje k metání kamenů a velkých šípů. Obvykle byly umisťovány na palubách válečných lodí. Řecký stroj euthytonon (římská katapulta) vrhala střely o váze 1 – 4 kg, délce 40 – 180 cm s maximálním dostřelem 650 m. Střílet na člověka mělo smysl asi do 100 m. Tato zbraň umožňovala přímou palbu. Dále naši chytří předci vymysleli palintonon (balista), který torzním způsobem vymršťoval střely o hmotnosti 0,5 kg na vzdálenost 350 m. Dalším vynálezem byl torzní prak monagkon (onager), který útočníky obtěžoval 3,5 kg střeličkami maximálně na 400 m. Řekové disponovali kuší zvanou gastraphetes, kterou obsluhoval jeden muž. Římané si podle svého osvědčeného způsobu všechny tyto zbraně převzali a kuši pořímštili na arcuballistae (balista s obloukem).

Ruční kuše čínského původu jsou ještě starší než řecké gastraphetes, zatím co o velkých metacích zbraních nejsou zprávy.

Po rozpadu římského impéria charakter dalšího období určily barbarské národy, pro které byly kuše velmi luxusní. Situace se změnila, jakmile Normané začali budovat své hrady. Kuše sice má větší dostřel, přesnější střelbu i vyšší průbojnost, ale nevýhodou byla menší rychlost střelby a potřeba schovat obsluhu při napínaní tětivy.Právě to řeší hradní zdi. Nastává období obrněného jezdce, tím nutnost zvyšování průbojnosti zvyšováním síly kuše. Středověcí rytíři (cca 11.stol) z počátku považovali tuto "moderní" zbraň za nečestnou, jelikož umožňovala úkladné zabíjení ze zálohy a na 2. lateránském koncilu r. 1139 byla na užívání kuše dokonce uvalena církevní kladba. Příznačné je, že proti kacířům bylo její používání povoleno.

Napínání se původně provádělo - ručně (silou max. 500 N)
- napínací háčky (1500 N)
- rumpál
- šroubové napínání (klička) cca 16. stol.
- páka (3000 N)
- hever (5500 N)

Lučiště kuše se zpočátku zhotovovalo z plného dřeva, které mělo omezenou životnost. Pak naši otcové vykoumali možnost použití klížených šlach a rohoviny. Da Vinci se například zabýval vrstvením z plátků dřeva a rohoviny. V 15.stol se začala používat ocel. I ta se díky nedokonalé technologii lámala. Byla překonána až současnými kompozitními materiály.

Zámek (spoušť) historické kuše